KDO JSOU?
Stojí na chodnících a náměstích našich měst u typických stojánků. Přicházejí do našich bytů. Dokáží vystihnout osoby zraněné, opuštěné a jdou za nimi. Mají "zmapován terén" a bývají na pravém místě v pravý čas. Usmívají se, nabízejí literaturu a dávají dobré rady: „Jak přežít Armagedon a žít navždy v pozemském ráji?“ Když dostanou kontroverzní otázku, přestanou se usmívat, zaútočí na vás, vytáhnou své „eso z rukávu“, někdy utečou.
Mluví téměř stejným jazykem a mají naprosto stejné argumenty, zřejmě po celém světě. Bibli téměř neznají, jen některé mechanicky naučené pasáže, jen na základě jejich nedotknutelné literatury. Proto rozhovory s nimi jsou docela těžké, ale hodně zajímavé.
Absolutně bez výhrad, více než Písmo poslouchají a respektují své vedení (věrný otrok v NY).
S velikým despektem, pohrdáním, až nenávisti se staví k těm, kteří odešli, nebo byli vyloučení z organizace SJ. V tomto případě jejich rodiny jsou roztrženy navždy. Nesmí s nimi promluvit, pozdravit, setkat se, jinak před nimi utíkají a svůj postoj dávají explicitně najevo.
Jejich největší prioritou je vytěsnit a odsunout Krista na úplný okraj, vzít mu jeho postavení, vzkříšené tělo, slávu a veškeré dary a požehnání, které má v celém NZ (Překlad nového světa a nahrazení slova "Kyrios" slovem Jehova ve 237 případech). Jsou přímo "posedlí" strachem, vyznat, vzývat Kristovo jméno a modlit se k němu, pokleknout před Ježíšem, vyznat ho Pánem. Nejhorší je, že si to neuvědomují, možná to dělají záměrně, určitě opakují to, co jim bylo léta vtloukáno do paměti. Zapírají do "morku kosti".
Přesto je máme rádi a neodmítáme je. Věříme, že i Pán Bůh je má stále rád. Vždyť se Ježíš na kříži modlil a prosil za odpuštění pro ty, kteří ho neuznávali za Boha, naplivali mu do tváře a znevažovali.
Máme jen lhostejně přihlížet, přehlížet je, obcházet je s reptáním, ale i s pocitem, že my nestojíme, nenabízíme naše Bible a s lidmi nemluvíme o Kristu, nepřicházíme s naší dobrou zprávou? Podvědomě cítíme, že jsou pro nás příkladem a výzvou svojí horlivostí a houževnatostí a to nás možná znepokojuje.
Máme mnohé dobré zkušenosti, jak hovořit se Svědky Jehovovými, jak nimi nepohrdat, ale vyjádřit úctu a „položit na stůl“ otázky života, problémy, které jim jsou cizí, trvat na jejich odpovědi, nebo prostudování a opětovném setkání.