CO TO NEZNAMENÁ?
Co Trojjedinost neznamená
Nejprve ale odpovíme na typické pomýlené a nelegitimní námitky vůči učení o Trojici.
1. Trojjedinost není polyteismus.
Co mimo jiné pojí různá nekřesťanská monoteistická unitární náboženství? Odpor k učení o Trojici! Jak Mohamed, který nerozuměl křesťanské víře, tak i současný judaismus, Svědkové Jehovovi a další, všichni mají problém s učením o Trojici. Často slýcháme, že jde o tři bohy (polyteismus)! Tak to ale není!
Již slovo Trojjedinost v sobě zahrnuje pluralitu (předpona „troj“), i jednotu (kořen „jedinost“). Učení o Trojici říká, že je jeden Bůh (v tomto je shoda s výše zmíněnými monoteistickými náboženstvími); a ten jeden Bůh existuje v jednotě tři osob (na rozdíl od jedné osoby u unitárních náboženství). Daná kritika je proto neplatná.
2. Nejde o kontradikci!
Často můžeme rovněž slyšet námitku, že křesťanská doktrína o trojjedinosti porušuje zákony logiky; konkrétně pak Zákon sporu, jenž říká, že daný výrok nemůže být, ve stejném okamžiku i kontextu, pravdivý i nepravdivý. Bůh nemůže být jeden a přitom tři!
Jde však o nepochopení kontextu! Neexistují tři bozi a současně jeden Bůh, přestože je Bůh jeden i mnoho (existuje zde jednota i pluralita). Musíme ovšem pochopit v jakém kontextu je to míněno. Bůh je jeden ve své podstatě či esenci (jeden), kterou vlastní tři osoby (mnoho). Nejde tedy o porušení Zákona sporu, neboť zde nejsou splněny předpoklady (odlišný kontext).
3. „Ale Bible neobsahuje slovo Trojice…“
Někdy také slyšíme argument, že Bible neobsahuje slova jako Trojice či Trojjedinost. Na to lze pouze odvětit: Bible také neobsahuje slovo Bible! Jde o nesmyslnou námitku, neboť Trojice je pouze termín, který označuje učení o biblickém Bohu. Písmo však toto učení obsahuje!
Základní pojmy a definice
„Neexistují žádné analogie k Trojici v přírodě, dokonce ani v duchovní přirozenosti člověka, který je utvořen k obrazu Božímu. Ve svém trojičním módu bytí je Bůh jedinečný; a v tomto ohledu neexistuje ve vesmíru nic jako On, a proto není nic, co by nám mohlo pomoci mu plně porozumět.“ (B. B. Warfield o nepochopitelnosti Trojice).
Pojďme si nyní definovat základní pojmy. Odpovíme si na otázky: Co je to Trojice? Co znamená trojjedinost? A jaký je význam slov jako osoba, esence či existence, jež jsou v tomto učení použita?
Trojice: Bůh je jeden a tři. Co to znamená?
„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. [Amen.] (2 Korintským 13:13).“
„Slovo Trojice je termín, který označuje křesťanskou doktrínu o Boží přirozenosti. Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého.“ (What is Trinity, Matt Slick, https://carm.org/what-trinity).
Tyto osoby se vzájemně odlišují a jsou identické ve své esenci. Jinými slovy: Každá osoba vlastní plnohodnotnou Boží přirozenost a je přitom jedinečná. Tedy: Otec není stejná osoba jako Syn, a ten není stejná osoba jako Duch svatý, a ten není stejná osoba jako Otec; přesto však všechny tři osoby vlastní jednu identickou Boží podstatu. Vidíme zde tedy jak jednotu (jedna Boží esence či podstata), tak i pluralitu (kterou vlastní tři osoby).
Výše uvedenou definici reprezentuje jednoduchý diagram níže.
Poznámka: Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého.
1. Je jen jeden Bůh (Deut. 6:4; Izaiáš 43:10; 46:9; Římanům 3:30; 1 Kor. 8:4; Jakubův 2:19).
2. Otec (Jan 6:27; 1 Kor. 8:6), Syn (Matouš 1:23; Jan 1:1; Římanům 9:5; Koloským 2:9; Titovi 2:13-14; Židům 1:1-3) a Duch svatý (Skutky 5:3-4; 28:25-27; 2 Korintským 3:7-18); mají všechny nutné Boží atributy.
3. Tito Tři nejsou identičtí; jsou ve vzájemné interakci a jejich identita existuje ve vzájemném respektu (Matouš 3:16-17; 12:32; 12:32; 17:5; Lukáš 3:21-22; 4:1; Jan 15:26; 16:7-16; 2 Korintským 13:14). Jednají odlišně, a přesto ve vzájemné shodě (Genesis 1:1-3; Jan 1:1-3; 2 Korintským 4:6; Koloským 1:15-17; Židům 1:2-3).
Podřízenost v Trojici
V Trojici existuje podřízenost v pořadí, nikoliv však v esenci či substanci. Můžeme vidět Otce jako prvního, Syna jako druhého a Ducha svatého jako třetího. Otec není jednorozený jako Syn (Jan 3:16, BK); Duch svatý vychází od Otce (Jan 15:26) a Otec poslal Syna (1 Janův 4:10). Syn a Otec pak poslali Ducha svatého (Jan 14:26; 15:26). Otec tvoří (Izaiáš 44:24), Syn vykupuje (Galatským 3:13) a Duch svatý posvěcuje (Římanům 15:16). (What is Trinity, Matt Slick, https://carm.org/what-trinity).
Podřízení v pořadí však nenaznačuje existenci nerovnosti v božství. Ačkoliv vidíme, že Otec poslal Syna, to ovšem neznamená, že Syn není roven Otci ve své Boží esenci. On je roven Otci v Boží přirozenosti (Filipským 2:6-7), ale neroven v lidské přirozenosti. Obdobně jako je žena v manželství podřízena muži; to ovšem neznamená, že si nejsou rovni ve své lidskosti. I král a sluha sdílí stejnou lidskou přirozenost, a přesto je to král, kdo posílá sluhu, aby činil jeho vůli. Ježíš tedy říká: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.“ (Jan 6:38). On přišel činit vůli Otce, a v tomto ohledu je podřízený, přičemž zůstává být plně Bohem tak jako Otec (Jan 1:1;14; Jan 8:58; Filipským 2:6-7; 1 Janův 5:20 atd).
Kritici trojiční doktríny pak obvykle ukazují na podřízenost Ježíše v evangeliích (a s tím související výroky), a chtějí tak dokázat, že má nižší než plnou Boží přirozenost. Jak jsme si vysvětlili, tento způsob argumentování není dostatečný: Ježíš je podřízen jako člověk, přesto je je roven Otci ve své Boží podstatě. „Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem.“ (Filipským 2:6-7). Vidíme proto, že učení o Trojici akceptuje pravdivost všech veršů Písma (o Kristově lidství i božství) a nesnaží se je násilně harmonizovat s všelijakými teologickými předpoklady! Ježíš je plně člověk a plně Bůh!
Trojjedinost
Výraz trojjedinost odkazuje na trojiční podstatu Boha. Spojuje ideu plurality a jednoty. Jak už bylo řečeno: Bůh existuje jako jednota tří osob; vidíme zde tedy jednotu i mnohost (jeden Bůh, tři osoby).
Existují ještě unitární náboženství jako Islám, Judaismus, atd, která učí, že Bůh má pouze jednu osobu. Nicméně to je z mnoha důvodů problematická pozice. O tom si něco povíme později, v kapitole „Esenciální doktrína“, v závěru tohoto článku.
Slovo osoba
Použitím slova osoba k odlišení Otce, Syna a Ducha svatého může být lehce problematické. Raná církev vnímala tento pojem odlišně. Církevní otec Tertullianus (160 – 220 po Kr.), který se zajímal nejen o teologii, ale i právo, představil latinský pojem osoba (lat. personae) jako vyjádření christologie (označuje teologické učení o Osobě Ježíše Krista) rané církve.
V latině je toto slovo užito primárně v relaci se dvěma koncepty: První odkazuje na vlastnictví či majetek dané osoby. Druhý pak na průběh dramatické scény. Občas měli herci více rolí; kdykoliv jí pak měnili během divadelní hry, nasadili odlišnou masku a předpokládali jinou osobu. Herci v antice měli často dvě masky: jednu zamračenou, ta reprezentovala dramatickou tragedii; druhou smějící se, ta reprezentovala komedii. Každá role byla osobou (lat. persona) a kolektivně byly osobami (lat. personae). A tak raná církev vnímala Boha jako jedno bytí se třemi „personae“ (osobami): Otcem, Synem a Duchem svatým. (What is Trinity?, R. C. Sproul).
Slovo esence a existence
Církev rozvinula své chápání o Bohu během prvních 5. století. Objevily se další termíny: esence a existence. Renomovaný reformovaný teolog, Dr. R. C. Sproul, napsal k těmto pojmům následující: „Provincií antických filozofů byla metafyzika, forma fyziky přesahující to, co můžeme na tomto světě pozorovat. Řečtí filozofové hledali povahu konečné reality, která se již nemění. Hledali esenci věcí. Nazývali to ‚ousios‘, což je přítomná částice řeckého slova ‚být‘. Do češtiny bychom to pak přeložili slovem bytí. A nejlepším synonymem řecké ideji bytí je české slovo esence. […]
Slovo existence obsahuje prefix ‚ex‘, který znamená ‚z něčeho‘, a kořen ‚sisto‘ – řecké slovo ‚stát‘. Takže ‚existovat‘ doslova znamená ‚vystupovat z něčeho.‘ Popisuje to pozici či postoj. Idea je taková, že osoba má jednu nohu vystupující z bytí a druhou z nebytí. Takže stojí v bytí, ale stojí také v nebytí. Je někde mezi bytím a nicotou. To je oblast ‚stávat se‘ či existence.“ (What is Trinity?, R. C. Sproul).
R. C. Sproul vypráví provokativní historku, jak popřel existenci Boha během jedné své přednášky. Na ní razantně prohlašoval: „Jednoznačně a důrazně tvrdím, že Bůh neexistuje. Vlastně… kdyby existoval, přestal bych v Něj věřit.“ Chtěl tím však říct, že slovo „existovat“ není technicky správný výraz. Bůh není ve stavu existence, to by implikovalo změnu uvnitř Jeho bytí (Bůh je neměnný). Bůh vskutku neexistuje – je ve stavu ryzího bytí.
Není třeba být najednou pedant a přestat používat slovo existence! Význam a původ slova slouží pouze k hlubšímu porozumění. A kdyby nás někdo upozornil na tuto skutečnost, můžeme pak specifikovat, co míníme slovem existence. Tedy to, že Bůh je ve skutečnosti v ryzím stavu bytí a není u něj žádné proměny!
Biblické svědectví
Pojďme nyní hlouběji do Bible! Podíváme se do Starého i Nového zákona; mějme však na mysli, že Bible zjevuje věci postupně. Říkáme tomu progresivní zjevení a znamená to, že Bůh o sobě, a svém vykupitelském plánu, nezjevuje okamžitě vše v plnosti, nýbrž postupně – tak jak se dostáváme blíže k Novému zákonu a ukřižování Pána Ježíše Krista, dozvídáme se i více informací. Když tedy známe tuto skutečnost, rozumíme, že Nový zákon obsahuje podstatně více informací o Boží podstatě než Starý zákon, přestože oba nejsou v konfliktu, ale vzájemně se doplňují!
Když se setkáváme s odporem vůči učení o trojjedinosti, obvykle nacházíme odpor k božství Ježíše Krista a také k tomu, že Duch svatý je skutečně osobou. A proto, než se dostaneme ke Starému a Novému zákonu, se nejprve zaměříme na tyto obvyklé dva „kameny úrazu“ a ukážeme si, že Ježíš Kristus i Duch svatý jsou skutečně Božími osobami!