KONTROLA MYŠLENÍ
Je znepokojující, kolik lidí si myslí, že Svědci Jehovovi nepředstavují žádný problém, přestože ve skutečnosti je tato destruktivní sekta stále větší společenskou hrozbou. Mozek takového „Svědka“ je systematicky programován na tak úděsnou pasivitu, že oběť automaticky přijímá za nepochybnou pravdu všechno, co přichází z Brooklynu. Elitní třída sekty dosáhla u svých stoupenců takové míry poníženosti, že se chovají bez výjimky vždy předepsaným způsobem. Jak bylo vůbec dosaženo tak všeobecného souhlasu a slepé poslušnosti vůči autoritě z Brooklynu? Svědci Jehovovi jsou oběťmi kontroly myšlenek (Mental control), jíž jsou vystavováni jak během shromáždění, tak i při četbě Strážné věže a ostatních tiskovin. Přestože se vůdci této pochmurné sekty snaží zmíněné věci „dokazovat“ na základě obrovského počtu zmanipulovaných textů vlastního překladu Bible, nesmíme ani na chvíli zapomenout, že je doslova všechno postaveno na lžích. Každý, kdo je obeznámen s Písmem svatým, s jistotou ví, že všechna učení Svědků Jehovových nejsou ničím jiným než podvodem - v Bibli nic takového nestojí! h) Dozor nad myšlením
31
„Mohu přesvědčit kohokoli o libovolné věci, pokud tak činím s odpovídající intenzitou a dotyčný nemá žádný jiný zdroj informací nežli můj.“ Literatura, psaná členy řídícího sboru, předkládá stoupencům věci tak, jak to vůdcům vyhovuje. Vůdčí elita v Brooklynu kontroluje nejen chování a jednání „adeptů“, nýbrž i jejich myšlení a citový život včetně oblasti sexu. Kontrolovány jsou samozřejmě i všechny informace, kterých se oběti dostává. Vůdci udržují své stoupence pohromadě v tak přísné organizovanosti, že ti si pak už samovolně udržují odstup od literatury i osob, které by jim mohly ukázat omyly jejich vlastní organizace. Adepti samozřejmě nemají ani tu nejmenší představu o tom, co se opravdu s nimi děje. Považuji za vhodné uvést na tomto místě definici „kontroly myšlení“ od Charlese Mansona, která zanechává velmi nepříjemný pocit:
32
„Ty, kdož k nám patřili, ale oddělili se, nemůžeme zabít, protože to zákony nedovolují. Kdybychom se však již nyní mohli chopit totální moci, na místě bychom je usmrtili.“ Je mimo každou pochybnost, že psychologické škody, které Svědci Jehovovi páchají na jedinci, rodině i společnosti, představují nesmírné nebezpečí pro veřejný pořádek. Pro svědomí institucí, které jsou tak naivní či se tváří, že veřejný pořádek ohrožen není a ony si mohou dovolit luxus ignorování problému, cituji druhého prezidenta Společnosti strážné věže Josepha Franklina Rutheforda:
33
30 Gott bleibt wahrhaftig, Společnost strážné věže 1955, str. 161. 31 Kontrola myšlenek předpokládá naprostou kontrolu jednotlivce. 32 Alain Woodrow, Las Nuevas Sectas, México 1986, str. 101. 33 W. J. Schnell, Treinta ańos Ecslavo en la Torre de Vigía, Gran Rapids 1976, str. 35 a dále. V téže věci cituji rovněž badatele a spisovatele Fritze Springmeiera:
„Je silně skličující vidět, jak často psychologické metody Společnosti strážné věže podněcují chaos a mění se v noční můru. V Kongu (dnešním Zaire) byli ve dvacátých a třicátých letech stoupenci sekty, kteří si říkali ‘Hnutí strážné věže’.34 Zjevně si chybně vykládali učení a byli přesvědčeni, že Bůh po nich vyžaduje zabití všech nečlenů sekty.“35
„Omyl“ stál tehdy životy mnoha lidí! Vedoucí Strážné věže v Brooklynu tvrdí, že Svědci Jehovovi jsou neprávem dáváni do spojitosti s tehdejšími praktikami „Hnutí strážné věže“. Zde se ovšem hned vynoří otázka: „Jak mohli domorodci zmíněné africké země přijít na myšlenku pojmenovat se po Strážné věži?“ Mexické noviny „Alerta“ z 1. června 1985 oznámily: „Svědek Jehovův zabil osm lidí proto, že nechtěli přijmout jeho víru. Po činu se skrýval v jeskyni, kde nakonec spáchal sebevraždu. Šéf městské policie i státní návladní ve svých zprávách shodně konstatují, že náboženský rozkol v (dotyčné) osadě začal příchodem skupiny cizinců, kteří chtěli evangelizovat veškeré obyvatelstvo. V sektě však nakonec zůstal pouze pachatel. Hrozbou zabití se snažil ostatní přimět ke vstupu do sekty.“ Na závěr kapitoly považuji za vhodné uvést ještě jeden smutný příběh, který jsem se dozvěděl od postižené osoby v rámci interview, jež jsem poskytl v létě 1992 jedněm novinám na Kanárských ostrovech:
„Mám dceru, která po všechna svá školní léta až do ukončení C.O.U. měla dobrý, až vynikající prospěch. Byla vždy vědychtivá a vědoma si své odpovědnosti. V osmnácti letech začala studovat na univerzitě. Měla však to neštěstí, že hned v prvním ročníku poznala mladého muže, který patřil ke Svědkům Jehovovým. Zamilovala se do něj a tam byl počátek všech pozdějších problémů. Sekta Svědků Jehovových je jako zlomyslný a nebezpečný pavouk, který vlákno po vláknu spřádá svoji síť. Začalo se to projevovat tak, že dcera po nějaké době neměla ani chvilku volnou. Nikdy bych si nepomyslel, že dokáže změnit víru jako ponožky. Udělali z ní členku sekty Svědků Jehovových. Klidně se vzdala studia i přesto, že se právě zapsala do seznamu posluchačů. Po léta si kupovala knihy a studijní materiál, aby pak po všech těch vydáních a námaze jednoho krásného dne opustila univerzitu s odůvodněním, že studium trvá příliš dlouho, což přece věděla již dávno. Zlé také bylo, že od té doby vypadala pořád smutně, otupěle, přímo odumřele, a kolísala mezi radami rodičů a tím, co jí vtloukali do hlavy v sektě. Doma promluvila jen to nejnutnější, zavírala se ve svém pokoji a s výjimkou nedělí, kdy se účastnila jejich shromáždění, vůbec nevycházela, dokonce ani k večeři nebo k popřání dobré noci. Svědci Jehovovi dokázali, oč usilovali. Naší dceru vyrvali z přirozeného domova, aby tak na ni mohli tím silněji působit a rodiče jim nepřekáželi v jejich bědném díle. Mohu jen doufat, že dcera znovu přijde k rozumu a že ještě není pozdě. Vzhledem k morálním i duševním škodám, které tito pánové způsobili, bych chtěl naléhavě doporučit všem rodičům, kteří mají děti na škole nebo univerzitě, aby si zjistili, jestli tam také nejsou Svědci Jehovovi, a aby v kladném případě svým dětem přísně zakázali jakýkoli styk s nimi. Jen tak je mohou uchránit před zamotáním do jejich sítí.
Bylo také velmi smutné vidět, že naše dcera nečte nic jiného než to, co jí oni sami doporučili. Dostali ji už tak daleko, že nenávidí své dřívější přítelkyně a na ulici je ani nepozdraví. Někdy si jít zatančit nebo si s někým jen tak trochu popovídat, to všechno je podle nich hřích. Vůbec nikam nevychází a nanejvýš se doma stýká s členem sekty.“