DIALOG SE SVĚDKY JEHOVOVÝMI

POLEMIKA SE STRÁŽNOU VĚŽÍ?

Cesta ke svobodě a naději

(Iz. 43, 10) „Mými svědky jste vy, je výrok JHVH a můj služebník, jehož jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já“. (EP)

„Jste moji svědkové,“+ prohlašuje Jehova, „můj služebník, kterého jsem vyvolil, abyste mě znali a věřili ve mě (Překlad nového světa)

(Sk. 1, 8) Ježíš Kristus - „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země“ (STP)

Ale až na vás přijde svatý duch, dostanete sílu+ a budete mi svědky+ v Jeruzalémě,+ v celé Judeji a Samaří+ a až do nejvzdálenějších končin země (Překlad nového světa)

OBSAH

0 ÚVOD

1. MÁ CESTA DO STÍNU SV

1. MÉ PŘIBLÍŽENÍ SE SV

1. Poslání
2. Motivace
3. Komunikace
4. Střípky od stojánků

2. MÉ POZOROVÁNÍ SV
   1. Proč vstupují do organizace?
   2. Jejich výjimečnost

3. POLEMICKÁ ČÁST
   1. Jejich vlastní hodnocení
   2. Jen pravda osvobozuje

3.3    Polemika jako u stojánků

3.4    Míra svobody a schopnost analyzovat

II. PONOŘENÍ SE AŽ NA DNO STRÁŽNÉ VĚŽE

4. VĚRNÝ A ROZVÁŽNÝ OTROK
   1. Kdo je tedy VRO?
   2. Zkoumání
   3. Autorita
   4. Jediný komunikační prostředek
   5. Organizace splývá s Bohem a Kristem
   6. Prostředník mezi lidmi a Bohem
   7. VRO jako Kristus na nebesích
   8. VRO je omylný a není inspirován Bohem

5. TEOKRATICKÝ ZÁKON
   1. Plné ovládnutí myšlení
   2. Osobní omezování
   3. Vztahové zábrany
   4. Specifické postoje a jednání
   5. Povýšenost
   6. Traumatické prožitky
   7. Morální selhání

6. UČENÍ
   1. Neustálé změny
   2. Falešná proroctví   (Beth Sarim, 1914, 1925, 1975, Zboření Jeruzaléma)
   3. Učení od stojánků (Armagedon, Písmo, Jméno, Náznak nauky o Trojici, Duch svatý, Ježíš Kristus, Transfúze, Spasení)

III. CESTA KE SVOBODĚ

7. PROBUZENÍ
   1. Proč odcházejí?
   2. Proč zůstávají?
   3. Odsouzeni ale probuzeni

8. SVOBODNÍ
   1. Radikální změna postojů
   2. Radikální změna myšlení

IV. NAŠE POSLÁNÍ

9. MÁ TO CENU?

1. Má to cenu
2. Žij a nech žít
3. Pozvání k životu

10. DODATKY

                   10.1  Ostrakizace, vyloučení

                   10.2  Památná slavnost  -  2020

11. ZÁVĚR

12. ZDROJE

1. Část (0 -3)

Kniha, kterou máte před sebou, pojednává o skupině našich spoluobčanů, které pravidelně potkáváme u „stojánků“ v našich ulicích a náměstích téměř ve všech našich městech a větších vesnicích. Jedná se o členy „Náboženské společnosti Svědků Jehovových“ (NSSJ). Působí v mnoha zemích světa.

     Toto je příběh mého života, spíše svědectví a sdílení mé služby vůči, na první pohled příjemné a spořádané skupině, do které jsem se téměř „zamiloval“ a věnoval ji mnoho osobního času, pozornosti a studia.

     Poslání knihy

Kniha je o Svědcích Jehovových. V lepším případě může být i pro Svědky. Ale jsem si toho vědom, že ti věrni organizaci ji zřejmě nebudou číst. To, co by jim mohlo pootevřít okénko  dovnitř je skutečnost, že jsem nebyl nikdy SJ. Tak teoreticky by do ní mohli nahlédnout. Takže knihu lze pojmout jako preventivní a poučnou pro zájemce o toto obsáhlé a neobvyklé téma. 

     V I. části se zmíním o mé motivaci a postupném vývoji  vztahů se SV. Nazval jsem ji „Přibližování se Strážné věži“. Je o mých prvních kontaktech s organizací a postupném rozvíjení mých vztahů k jejím členům.

     II. část bude obsahovat rozhovor s těmi, kteří jsou stálými a věrnými Svědky. Tato část má název: „Ponoření se až na dno“. Jedná se o docela hluboké seznámení s Věrným a rozvážným otrokem a postupně i s členy organizace.  Na základě jejich „Teokratického zákona“, učení a postojů.

V této části budu polemizovat podobně, jak to činím většinou u stojánků, nebo doma při jejich návštěvě.

     III. část je věnována těm, kteří nezůstali v organizaci, sami odešli, nebo byli vyloučeni (probuzeni). Někteří z nich hledají svoji vlastní cestu a zapojení do společnosti. V tomto kontextu mohou docela zajímavě působit jejich osobní, autentické výpovědi o jejich zkušenostech a prožitcích.

     Ve IV. části chci zdůraznit důležitost zvěstování evangelia křesťany obecně, ale s důrazem na Svědky Jehovovy.

V Dodatcích uvedu některé tabulky jako doplnění k tématům.

     Nebudu uvádět historii organizace. Ta je obsahem mnoha jiných knih a článků, které mají jiný záměr, než toto mé svědectví služby. Uvedu jen několik faktů, které mají přímou souvislost s mými rozhovory na ulici, nebo   v domácnostech.

      Touha po sblížení

Budu moc rád, pokud následující řádky někoho potěší, motivují nebo probudí otázky, souhlasný pohled nebo dokonce nesouhlas. Možná způsobí i touhu po setkání a osobním rozhovoru, o některých palčivých problémech spojených s osobní vírou.

     Rád bych si taky popovídal se SJ jen tak, o rodině, o duchovních touhách a o tom, jak můžeme efektivně sloužit tomuto světu slovy i skutky lásky. 

     Poděkování a uznání

V této souvislosti vyjadřuji vděčnost manželce i dětem za podporu v mé službě a za trpělivost. Velmi často jsem doma s nadšením vyprávěl mé zkušenosti z rozhovorů a zapomínal jsem na jiné osobní a rodinné záležitosti.

     Děkuji i některým mým bratrům starším ve sboru, že jsem si jako kazatel mohl vyhradit ve službě dost času pro přípravu a rozhovory s těmito lidmi.  Jsem si taky vědom toho, že mně tato oblast studia Písma velmi přiblížila k hlubšímu poznání Ježíše Krista i Otce a posunula ke službě na ulici i k jiným skupinám, nejen Svědkům;.

     Děkuji všem zúčastněným na tomto příběhu, za jejich trpělivost, modlitby a občasné povzbuzení, nebo projevení zájmu.

I. CESTA DO STÍNU SV

1 PŘIBLIŽENÍ SE

1. Poslání

Zkušenosti, které zde budu  vyprávět s „Náboženskou společností Svědkové Jehovovi“ (NSSJ), nebo se Strážnou věží, jsou pro mě jedinečné a dobrodružné. 

     Jsou „psány ulicí“ a mnohými rozhovory v domácnostech, v Sálech království, v průběhu asi čtyř posledních let (2017 – 2020). Rok 2021 byl ve znamení pandemie a naše kontakty byly zcela nemožné. Proběhlo mezi námi jen pár e – mailů a              telefonních rozhovorů.

     Měl jsem příležitost vést rozhovory se SJ více, než ve čtyřiadvaceti  městech u nás i v Polsku, většinou na stejných místech vícekrát. Předpokládám, že jich bylo za tuto dobu kolem 130 - 150.

     Přesto si uvědomuji, že jsem „amatér“ v porovnání s některými z nich, kteří měsíčně stojí desítky hodin u stojánků, nebo prosedí v bytech při rozhovorech na návštěvách. Ti, kteří jsou SJ mnoho let, již nastřádali a nahlásili zřejmě tisíce, až desetitisíce hodin. Lze říci, že jsou to profesionálové ve svém oboru. Možná bychom se mohli mnohému od nich naučit.

     Materiálem použitým v knize jsou tyto hlavní zdroje.:

• Především mé vlastní zkušenosti. Teprve při sepisování konkrétních myšlenek, jsem si uvědomil, jak hodně detailních informací jsem směl získat během těchto několika let.
• Mnoho výpovědí samotných SJ, které byly součástí mých rozhovorů.
• Webové stránky a videa. Těch jsem prohlédl několik set a nechal jsem se inspirovat pro své přemýšlení a rozhovory na ulici.
• Součástí textu knihy jsou i některé mé články, které jsem uváděl na mých osobních stránkách a v dalších médiích.
• Oficiální web SJ – „JW.ORG“
• Mnoho časopisů Strážných věží a „Probuďte se „
• Knihy z dílny Strážné věže (dřívější již jsou dnes neplatné a nedoporučované vedením. Podrobný seznam uvádím na konci knihy.
• Cituji především ze Studijního překladu Písma a z Překladu nového světa SJ. Používám NZ interlineární text řecko – polský.

     Služba Svědkům z mého křesťanského pohledu

Rád to přiznávám, že toto pojednání, jak i celá moje služba SJ je určována z pohledu svědka Ježíše Krista  (Sk. 1, 8) a zároveň kazatele jedné „evangelikální“^[1] církve. V ní jsem setrval celých třicet let. Nechlubím se tím, protože jsem si vědom, že moje osobní víra i služba Kristu není moje zásluha. Je to dar Boží milosti a povolání, které mi svěřil, a já jsem ho přijal. Zvěstovat evangelium považuji za výsadu, která mi byla darována. A jsem mu za to velmi vděčný. 

     Uznávám, že má snaha a služba Svědkům je taky částečně ovlivněna mým církevním původem, teologickým vzděláním, stylem a způsobem výkladu Písma. Taktéž i osobním přesvědčením, že Ježíš Kristus je Pán.

     Uvědomuji si, že tím se okruh  mých čtenářů zužuje především na ty, kteří jsou zasaženi duchem křesťanství a méně na ty, kteří tvrdí, že jsou nevěřící a svůj světový názor si tvoří jinými zdroji a zkušenostmi. Ale i ty bych rád pozval na nahlédnutí do textu a společného přemýšlení.

     Rád bych také zdůraznil, že netoužím po tom, abychom si se SJ jen popovídali. Ale ten primární důvod je oslovit srdce i rozum mých přátel i jejich myšlení. I když tento záměr se zdá  téměř nemožný. Ale zkušenosti a svědectví některých lidí nás přesvědčují o opaku.

     Nezastírám, že jim přeji, aby dokázali pochopit  a prožít to, že Ježíš Kristus je opravdu Pán^[2] a můžeme s ním žít již nyní, až na věky.

     Stejně jako oni usilují oslovit nás, a dokázat, že „můžeme žít navždy v Ráji na zemi“.

Proto si uvědomujeme, že naše východiska i cíle jsou diametrálně odlišné.

      Proto obětují svůj život, čas, možná i rodiny. V tomto Svědkové mají přednost před většinou křesťanů, kteří tolik pro svou víru a dobro bližních nedokáži obětovat a proto jim je „osud“ SJ lhostejný, nebo je odsuzují a kritizují. 

    Jedinečná příležitost

Uvědomuji si, že mám jedinečnou příležitost, mé zkušenosti sepsat touto formou. Jsem si toho vědom, že mně zatím SJ přijímali a měli zájem se mnou hovořit i vícekrát. Jsem za to vděčný. Taky doufám, že tato kniha bude pro ně přínosem a některým z nich bude připomenutím toho, o čem jsme na ulicích  hovořili. 

     První seznámení

Můj kontakt se SJ začal již před  více, než dvaceti léty na mém působišti v Českém Těšíně. Byl jsem navštíven postupně, několika dvojicemi doma. Měli odvahu zvonit u dveří, u kterých byl nápis: Sborový dům Církve bratrské. Tzn., že nebrali ohled na to, že bydlící v domě jsou křesťané. Šli jednoznačně za svým cílem. Zachraňovali již zachráněné.

     Vzpomínám si, jak mně jeden z nich ujišťoval, že: „po několika létech bude určitě konec všem církvím i té naší, a jen jejich vyvolení budou stát se vztyčenou hlavou a pak budou žít navždy v pozemském ráji“. Slíbil mi, že se přijde podívat na náš zničený dům. To bylo ještě v době, kdy používali knihu o podobném názvu a věřili na pokolení roku 1914. V současné době již knihu nepoužívají a učení o pokolení radikálně změnili.

    Od té doby uplynulo již více, než 25 let a dům na Studentské je po rekonstrukci a slouží Božímu království. Bydlící v něm se těší dobrému zdraví a následují s radostí Ježíše Krista.

     Nedávno jsem se s tímto „bojovníkem za pravdu“ potkal a nezaznamenal jsem ani zrníčko nějaké sebereflexe. Spíše jsem vycítil  snahu znova poučovat o generaci, která pokračuje a prolíná se s tou předchozí.  Tomu my údajně nemůžeme rozumět, ale SJ určitě ano. Chtěl mi to vysvětlovat. Údajně tomu moc dobře rozumí. Jsem moc rád, že to nechápeme. Jiní  Svědkové mi říkali, že se již v těchto dalších změnách o pokoleních sami nedokážou vyznat.

Pak jsem na ně téměř zapomněl, ale zůstala ve mně touha, abych se k nim mohl v budoucnu vrátit. Léta jsem chodíval kolem Svědků Jehovových, aniž bych je vnímal, tak jako mnozí a taky většina křesťanů. Od určitého okamžiku jsem si jich začal všímat u stojánků a z nějakého důvodu zaujali velmi moji pozornost.

      Přiznávám, že jsem prožíval nejistotu a obavy, jak se mám k nim přiblížit a jak navázat rozhovor. Někdy jsem míval vnitřní napětí, občas jsem se cítil nejistý a nepřipraven.

   Pak jsem je začal záměrně vyhledávat a pravidelně plánovat schůzky. Bylo to více cílené a promýšlené. Připravoval jsem také cestu po městech na Moravě i ve Slezsku v polské části. Několikrát se mi podařilo plány naplnit. „Covidová pandemie“ záměry ukončila. A také jejich pouliční a shromažďovací činnost.

1.2  Motivace

Vnitřní povolání

V průběhu krátkého času jsem byl najednou vnitřně povzbuzen, abych se, téměř pokaždé, když jsem je spatřil, zastavil a navázal kontakt. Bylo to hodně silné a jasné, až tak, že mně to časem k nim přitahovalo jako magnet a velmi rád jsem  hledal příležitostí, abych s nimi mohl hovořit.

Hluboký zájem o SJ

Postupně jsem se začal zajímat o tuto skupinu hlouběji a s velikým úsilím. Studoval jsem jejich literaturu a „Překlad nového světa (PNS)“, NZ v kontextu řeckého jazyka a mnoha biblických překladů i odborných poznatků. Prohlédl jsem stovky videí k tématu SJ.  Mohu říci, že jsem se opravdu ponořil, až „na „dno Strážné věže“. Některé noci jsem nemohl spát. Zvláště po zpackaných rozhovorech, nepřiměřených reakcích z mé strany jsem si znova v mysli promítal, co jsem špatně prezentoval, proč jsem se nechal zviklat, vyvést z rovnováhy? Jak to příště řeknu lépe? Nebo zda  má cenu pokračovat dál v rozhovorech? Těžce jsem prožíval občasnou tvrdost a neústupnost ze strany mých partnerů. Někdy jsem míval pocit i mé tvrdostí a nedostatku citu vůči nim.

     Občas jsem nespal radostí, když jsem měl dojem, že mi Bůh požehnal, že vztahy byly udrženy, zájem probuzen, reakce byly přívětivé.

     Rozhovory vnášejí do mého života nový rozměr, jsou pro mne skvělým dobrodružstvím.  Přiznávám, že SJ se stali pro mne vášní a radostí. Někdo by mohl namítnout, že jsem se pomátl. Ne. Přesto, že moje paměť již je trochu děravá, zvláště, co se jmen a dat týče, rozum se zdá ještě pracovat a uvažuje logicky. Ale moje city jsou stále ještě střídavé a jsou závislé na mých pozitivních, nebo i negativních zkušenostech a okolnostech.

Přijetí u SJ a akceptace

Časem jsem zjistil, že mám velikou výhodu vůči bývalým SJ, že jsem nikdy nebyl jedním z nich. Je zajímavé, že jsem téměř pokaždé mohl ukončit rozhovor, většinou do střídání. Často jsem pokračoval dál, nebo navázal v rozhovoru s další dvojicí. Párkrát mně pozvali do Sálu království. Tam jsme vedli nejdelší rozhovor asi 5 hodin. Bylo to moc zajímavé a napínavé. Jsem přesvědčen, že mně většinou přijímají, akceptují a dovolují, abych se k nim vnitřně i fyzicky přiblížil.  Byl jsem překvapen, že mně přijímali navzdory mému ležérnímu oblečení. V létě jsem většinou chodíval v kraťasech. Navíc mám knír a vousy, takže vůbec nezapadám do jejich „křesťanských“ představ. Vypadal jsem jako skutečný „světák“.

Další kontakty

Několikrát mi bylo řečeno, že: „My tady stojíme pro lidi, kteří nevěří v Boha. Nedokážeme odpovídat na vaše otázky. Musíme se na to připravit“. A to je pak příležitost k dalším rozhovorům. Jen v několika případech jsme pokračovali, díky dlouhé e – mailové diskusi. Jsem vděčný za ty, kteří se chtěli pak i nadále setkávat u nás doma, nebo v kavárně. Byl jsem mile překvapen několikerými pozváními k další diskusi.

Obdarování k této službě

Časem jsem zjistil, že mi Bůh dal zvláštní dar, který jsem před tím nevnímal. Nedokázal jsem si dříve ani představit, abych  častěji hovořil na ulici s někým o Bohu. Během těch čtyř let ve službě SJ, jsem prožil zvláštní odvahu, radost ve společenství s nimi.  Zvláště, když naše konverzace se zdála na úrovní vzájemného naslouchání, pokoje a vzájemného respektu.

     Nedokázal jsem si dříve zapamatovat biblické citáty, včetně místa, kde jsou zapsány. Od té doby si mnohé pamatuji zpaměti.

Poznání Krista a Otce

Od začátku mé intenzivní přípravy k rozhovorům jsem si uvěddomil, že jsem mnohem více do hloubky poznával Pána Boha i Ježíše Krista. Mé biblické studium bylo zaměřeno konkrétním směrem a mnohému jsem se tehdy naučil. Přece to vědí i oni, že „Život věčný je poznáním Otce, i toho, kterého poslal, Ježíše Krista.“

     Možná, že nastal čas, abychom my křesťané změnili náš vztah ke Svědkům na ulicích, nebo přicházejícím do našich bytů. Mnozí z nich jsou skvělí lidé.                   Nepohrdejme jimi. Nabídněme jim rozhovor, třeba i přátelství. Nemusíme hned hovořit o Bibli, ale o životě, o Boží lásce. Možná Vás to chytne za srdce a pochopíte zcela jiný rozměr pomoci

Malý zájem ze strany křesťanů o Svědky.

„Nepotkal jsem nikoho, kdo by mně oslovil“ - Na konferenci o SJ jsem se tázal jednoho bývalého mnohaletého staršího bratra, zda má informace, že někdo z nich  uvěřil v Krista na základě svědectví, nebo služby křesťana, jenž nebyl nikdy jedním z nich. Zamyslel se a řekl:

 „V průběhu 15 – ti let mého členství v organizaci a aktivní činnosti jsem nepotkal nikoho, kdo by mi řekl pár slov o Kristu. Možná bych si mohl ušetřit několik let tam prožitých. Ale nepotkal jsem nikoho.“

     Stejný údiv přede mnou vyjádřil můj přítel, který je stále SJ. Po mnoho let neměl nikdy příležitost hovořit na ulici s někým, kdo následoval Ježíše Krista, kdo by ho oslovil a ochotně s ním hovořil.

1.3 Komunikace

     Polemika, nebo dialog?

Přemýšlel jsem nad tím, co vlastně dělám, když s nimi hovořím a jaký bude vystihující název knihy. Většinou mezi sebou nevedeme jen obyčejný dialog. Mnohem výstižněji zní – polemika. Ano náš rozhovor je většinou  polemický, což vyplývá ze spousty  jinakosti, zcela protichůdných výkladů Písma, což bude zároveň konstatovat tento další text.

     Dialog

„Význam dialogu plyne z pochopení a uznání, že člověk se může mýlit nebo zastávat jednostranné stanovisko a že mu tedy může pomoci setkání s názorem druhého a druhých.

     Setkávání a střetávání názorů může vést k lepšímu, pravdě bližšímu názoru než měli účastníci před setkáním.  Aby však rozhovor mohl vést k lepšímu nebo hlubšímu poznání, musí jeho účastníci splňovat jisté podmínky:

•  Musí mít vlastní názor, který jsou schopni zdůvodnit;
• musí být schopni tento názor jasně a srozumitelně vyslovit;
• musí být ochotni poslouchat i názory a argumenty druhých a případně se jimi i nechat přesvědčit.

     Zejména tato poslední podmínka je náročná a vyžaduje od všech účastníků odvahu nechat si vlastní názor zpochybnit. Proto se někdy jako dialog označuje jen takový rozhovor, při němž jsou tyto podmínky splněny. Naopak třeba “mlžení“, snaha ovlivnit partnery jinými prostředky, překřikování nebo skákání do řeči tyto podmínky porušují a rozhovor pak nemůže nic přinést.

           V novém, speciálnějším významu se k dialogu obrátil Martin Buber, který v něm viděl vyjádření vztahu. Smyslem dialogu zde není jen intelektuální prospěch, nýbrž především zásadní uznání druhého jako člověka a partnera. Buberův názor ještě radikálněji rozvinul Emmanuel Lévinas, pro něhož je řeč, „ochota a schopnost k rozhovoru“ podmínkou míru. Dokonce soudí, že v „setkání s tváří druhého“ uznávám, že druhý „vždy přesahuje moji představu o něm“; tomu je ovšem třeba rozumět tak, že stejně „druhého“ vidí oba“.^[3]

Polemika    

„Na rozdíl od diskuse, dialogu, které hledají spíše shodu, některé encyklopedie popisují polemiku jako ostrý názorový spor. Jejím cílem je vyvrátit názor protivníka případně ho odborně nebo lidsky zpochybnit. Prostředkem polemiky jsou argumenty, informace nebo domněnky, možná nepravdivá a zkreslená tvrzení“^[4].

     Opravdu velmi často používáme argumenty Písma, proto tyto rozmluvy potřebují hodně času pro přípravu.

     Druhá strana ve stejné míře jako Písmo využívá i literaturu Strážné věže, takže naše východiska nejsou stejná.

Podle Karla Krause^[5]: „Polemika má protivníka připravit o klid duše, ne ho urážet“.

     Zdá se mi, že toto tvrzení je  přesné ve věci rozhovorů se SJ – připravit o klid duše, s nadějí, že náš partner v rozhovoru nahlédne na situaci z jiného úhlu, z jiné perspektivy, což je velmi složitý proces, o čemž budeme psát v tomto pojednání.

         Protikladem polemiky jako útočné řeči je apologie jako řeč obranná, obhajoba. Současně jsme vedli i debaty, vyměňovali jsme si své názory na veřejných fórech.

         Dospěl jsem k závěru, že rozhovory se Svědky jsou bohaté, dobrodružné a        obsahují tyto zmíněné žánry, které se vzájemně mění, doplňují. Polemika s dialogem i debatou. Myslím, že jsem se cítil více v  „pohodě“, když rozhovor probíhal v „duchu“ dialogu. I když samozřejmě v kontextu SJ je případná shoda vzácná. Pokud se týká jiných oblasti života jako rodina, vztahy, společnost je shoda možná a může sloužit k povzbuzení a vzájemnému rozšíření poznání druhé strany.

       Korekce vlastních názorů

Přiznávám, že i v mém srdci jsem byl občas znepokojen, přemýšlel jsem o tom, zda moje přesvědčení stojí  na dobrém základu v dílčích otázkách. I nám se může stát, že některé části křesťanského učení přijímáme tak jaksi bez přemýšlení, automaticky. Je dobré přiznat, že učení každé církve je více, nebo méně determinováno tradicí výkladu Písma, teologických škol, zvyklostí a proto je dobré tyto naše teologické i praktické zkušenosti občas poddat biblickému zkoumání a kritice. Vím, že většina vzájemných dialogů  tříbí naše myšlení.

     Vzácná shoda

Musím přiznat, že jen málokdy se podaří dospět ke shodě. V tomto případě je dobré si tyto věci uvědomit, uznat, povzbudit a pokusit se téma prohloubit. Mnohokrát jsem si uvědomil, že lze nesouhlasit, ale přesto se rozejít s úctou, nebo příště dále pokračovat. Obojí jsem opakovaně využíval. Častokrát jsme již nehledali možnost dalšího rozhovoru.

5. Biblická motivace ke zvěstování a k rozhovorům

Mé poslání zvěstovat Krista

Již dříve jsem prožíval, že mým úkolem zde na zemi, je vyprávět lidem o Kristově lásce, jeho smíření a o osobním vztahu s ním. Mezi ty, kteří Krista osobně neznají patří i SJ. Většinou jsem se ale pohyboval v kontextu docela velkého sboru a koordinoval jsem jeho služby a aktivity. Nevěnoval jsem soustředěnou pozornost lidem mimo sbor.

Moje motivace Evangeliem

• Evangelium pro každého

Jako křesťan a kazatel Božího slova se cítím být povolán ke zvěstování evangelia všem lidem. Podle Kristových slov, volně cituji: "Kažte evangelium všemu stvoření, jděte do ulic, mezi ploty, na náměstí a zvěte ke Kristu....“

• Tajemství evangelia

Dalším mým vzorem je ap. Pavel, který cituje mnoho textů o zvěstování Krista: "Modlete se i za mne, aby mi bylo dáno slovo, když otevřu ústa, abych směl oznámit tajemství evangelia  (Ef. 6, 19)

• Kristovo tajemství

"abych mohl mluvit o tajemství Kristově" - "Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy a proberou se z Ďáblovy léčky, do které byli od něj chyceni, aby činili jeho vůli" 2. Tim. 2, 24

• Záchrana v Kristu Mesiáši

"aby i oni dosáhli záchrany v Kristu Ježíši, spolu s věčnou slávou". (2. Tim. 2)

"věnoval se Pavel zcela hlásání slova a dosvědčoval Židům, že Ježíš je Mesiáš"        (Sk. 18, 5)

• Boží Duch, moc a moudrost

"my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Krista — Boží moc a Boží moudrost." (Ř.1, 22)

"má zvěst nespočívala v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci"

• Evangelium slávy v Kristu Ježíši

"Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím" (Kor. 2, 2)

„zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista". (2. Kor. 4)

• Svoboda

"Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda"  (2. Kor. 3)

• Smíření

„Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem" (2. Kor. 15)

• Obhajoba víry

"ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince" (1. Petr 3, 15)

• Očekávání Zachránce

"Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal, a nyní to pravím s pláčem žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem je břicho a jejich sláva je v jejich hanebnosti; ti myslí na to, co je pozemské, Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce Pána Ježíše Krista,"

     Jsem přesvědčen, že tyto verše vyjadřují poslání Kristovy církve. Přijal jsem je osobně i pro svůj život. S Boží pomocí, více, nebo méně se je pokouším aplikovat pro lidí z naší vesnice, v církvi, pro Romy, imigranty, ale ve větší míře pro tuto specifickou skupinu SJ. Zvěstuji evangelium o tom, že Ježíš Kristus je Pánem slávy, je tím ukřižovaným, oslaveným Božím synem, Pánem a Bohem (Tomáš). Samozřejmě narážíme na mnohé další biblické i organizační otázky.

5. Má to cenu?

Navzdory osobní i biblické inspiraci se někdy sám sebe ptám, zda moje služba SJ má vůbec cenu. Není to jen ztráta času, který bych měl věnovat jiným oblastem služby, nebo své rodině? Někteří mojí přátelé po několika leté službě odešli od SJ se slovy, že to opravdu nemá cenu. S určitou dávkou zklamání a frustrace.

Cituji R. F. a jeho vyjádření beru opravdu vážně a věřím mu:

„Je známou skutečností, že zvláště pro ty, kdo přijmou pozemskou církevní autoritu jako směrodatnou, je poměrně snadné odmítnout cokoli, co je v rozporu s touto autoritou. Nezáleží přitom na síle biblických textů, na přesvědčivosti logických argumentů, na důkazech samotných – vše se dříve nebo později zamítá s odvoláním na zvláštní pověření dané náboženské autority, která je v očích svedeného jediným měřítkem pravdy. Ve skutečnosti velká většina svědků Jehovových zamítne všechny důkazy a svědectví z Písma ještě dříve, než je vyslechne – protože jejich vedení rozhodlo, že je mají odmítnout. Ti, kdo se takovému vedení podřizují, jsou oloupeni o svobodu vlastního rozhodnutí, zda je daná informace pravdivá nebo mylná, užitečná nebo škodlivá.“[6]

Zdá se mi, že jsem probral téměř všechny otázky, živé a aktuální pro ně, již několikrát za tu dobu.   Prožíval jsem i mnoho radostí, ale i frustrací a otázky, zda tato služba má význam pro Boží království? Po krátké době jsem v rozhovorech pokračoval. Opravdu jsem cítil, že je mám rád, a že mi na nich záleží. Stále to považuji za Boží milost a zvláštní povolání v mé službě.

     Vůbec netuším, zda některý rozhovor, nebo alespoň věta přinesla, byť jen nepatrné ovoce v mysli, nebo srdci těchto lidí. Docela mně to znepokojuje a vede k přemýšlení, jak a co dál? Možná, že ještě semínka klíčí a časem svým se něco nového narodí. 

     Stále více jsem přesvědčen, že samotná argumentace biblických veršů nestačí. Dával jsem jim k dispozici vlastní i cizí studia Písma i na základě řeckého textu, mnoho citátů a velmi často se nakonec objevila jejich argumentace, že: „Ježíš přece řekl, že Otec je větší, než on“. Toto se opakovalo mnohokrát. A tak si stále více uvědomuji, že nejsem schopen nikoho oslovit, nebo přivést k Ježíši. To může učinit jen Otec ve své lásce. On přivádí každého z nás ke svému Synovi (Jan 6, 44).

     Já to nedokážu "vyargumentovat". Budu i nadále citovat Písmo a hovořit, nebo psát, ale možná již s jiným přístupem. Učím se tedy více důvěřovat Kristu, který zná srdce lidí, kterým sloužíme a jen on sám otevírá a nás si jen používá, jako své nástroje, abychom to jeho slavné jméno vyznávali....

• Proč je nenechám  žít?

Na mé poličce s knihami leží jedna s titulem „Žij a nech žít“. Několikrát jsem o tomto názvu knihy přemýšlel v souvislostí s touto aktivní službou mezi Svědky Jehovovými.

     Párkrát jsem slyšel, když mi jakoby vyčítali, že „proč chodím k ním a ne k jiným lidem?“

     Podobné diskuse jsem vedl s některými mými přáteli. Je to správné polemizovat se skupinou lidí, kteří mají tak radikální a proti - křesťanské názory jako SJ?  Je to vhodné? Neměli bychom je nechat žít a nestarat se, ať si dělají a hlásají, co chtějí?

     Nechat žít je moc pěkné a hluboké rčení, ale nemůže platit za všech okolností. Když rodina, jednotlivec, nebo skupina lidí žije podle svých představ, kultury, zvyků a přitom nikomu nepřináší újmu ve vztazích, nebo zdraví, nechme je žít. Náš postoj je přitom demokratický, příznivý, lidský, přejný, správný.

     Pokud se dějí kolem nás věci nekalé, násilné, protiprávní, protispolečenské, které zraňují zúčastněné osoby, nebo působí újmu na psychickém, nebo fyzickém zdraví, nemůžeme je nechat jen žít. Pokud to necháme jen tak, jsme lhostejní a podle práva jsme vinni, pokud naší netečností dojde k ublížení jiné osobě.

     Když na ulici leží zraněný člověk bez pomoci a jsme svědky události, nemůžeme to nechat jen tak. Musíme zasáhnout. Jinak se proviníme proti zákonu a lidskosti z důvodu neposkytnutí pomoci.

     Pokud víme, že v našem sousedství se děje domácí násilí, slyšíme pláč dětí, hádky rodičů a křik, jsme povinni nenechat jen žít, ale zakročit vhodným způsobem. Pokud se stane újma, nehoda, můžeme být obviněni, nebo být potrestání.

     Synonyma slova lhostejný jsou, např.: netečný, pohodlný, bezcitný, apatický, nemající zájem. Když se pokusíme promýšlet význam těchto slov, tak si uvědomíme, že v některých situacích nechat jen žít, bez adekvátní reakce je neetické, až odsouzeníhodné, nebo trestné. Možná, že to je problém v naší společnosti, že jako lidé jsme někdy apatičtí na křivdu, na nespravedlnost. Říkáme si: „To se mně netýká hlavně přežít“. Nemáme zájem, když jsme požádání o pomoc, raději otáčíme hlavu a procházíme kolem, nebo jak se to říká o mužích, že často chovají hlavu do písku. 

„Nenechat jen žít“ je posláním pedagogiky, zdravotnictví, výchovy, soudnictví, policie, úřadů. Všechny tyto složky ve společnosti určují, usměrňují, jak nejen žít, ale spokojeně žít, uchovat život, přežít. Přesto, že vyznáváme principy demokratického státu, víme, že bez této korekce, usměrnění bychom nemohli pokojně a bezpečně žít. Pokud se toto děje v rámci práva, zvyklostí, nenásilí je to v pořádku.

     Když určitá skupina osob veřejně propaguje své učení, nebo program bez násilí a pokusu ovládat, podporuji svobodné vyjadřování bez zásahu zvenčí. Jsem pro svobodu slova a propagaci názorů v maximální míře. Stavím se proti plošnému zákazu působení organizace SJ v Rusku.

     Pokud daná náboženská, nebo politická skupina, kromě učení, zasahuje prakticky proti lidským a dětským právům, dle mého názorů to je nesprávné. Je důležité o tom mluvit, psát a pokusit se pomoci lidem, kteří se nacházejí uvnitř skupiny. Většina z nich si nebezpečí zneužití, klamu a ohrožení z důvodu případné „kontroly mysli“ neuvědomuje.

     Jsou SJ takto ohroženou skupinou? Jsem přesvědčen, že pročtením této knihy dokážeme pochopit, kde je problém, pokud nějaký vůbec existuje.

     Je možné taky rozpoznat, zda služba některých osob a jejich snaha oslovit, pochopit, nastínit problém, ukázat případné východisko je správná, nebo nikoli. Zda je to jen manipulace, placení stejnou mincí, snaha dokázat svoji pravdu za každou cenu, vyhrát polemiku, mít dobrý pocit z vítězství nad náboženským soupeřem.

Rád bych ponechal na čtenáři, zda snaha „Nenechat jen žít“,  je správná, etická, legitimní?

     Praktická ukázka mého dialogu s SJ

V této části budu sdílet mé zkušenosti přímo z ulice u stojánků. Jak jsem se postupně učil dialogu, nebo i polemice se SJ. Možná, že někomu z Vás to pomůže se některých principů vyvarovat ve vaší službě. Nejdůležitější oblastí při rozvíjení rozhovorů se Svědky je způsob jejich komunikace i naší.

     Nepouštět se do teologických diskusí

Cíleně hovořit na ulicích u stojánků se SJ by měli lidé, kteří jsou připraveni a schopni vést rozhovory a obstát. To však neznamená, že jiní lidé nemají diskutovat se SJ. Ale lze doporučit, zejména křesťanům, vyznávajícím  Krista, nepouštět se do teologických diskusí.

     Využít osobních svědectví a vlastní zkušenost

Použít osobní svědectví a zkušenosti, které v následování Ježíše mají osobně. Jsou oblasti, kterým SJ nerozumí a mohou být nimi zmateni. Jedná se o otázku znovuzrození, obrácení ke Kristu, naplnění Duchem. Tam se cítí nesví, nemají jistotu a často se odmlčí. Nerozumí těmto oblastem duchovního života.

     Začít dobrou otázkou

Je potřeba dobře začít. Oslovit je a případně položit dobrou otázku. Když jsem začínal pravidelné rozhovory, tak jsem nebyl zcela upřímný vůči nim. Tvářil jsem se jako nevěřící a nic neznající. Stejně mně po krátké době prokoukli, že jsem křesťan, když jsem začal odpovídat, nebo se jich konkrétně dotazovat.

     Později jsem si vždy prohlížel jejich novou literaturu ze stojánku a řekl jsem jim, že čtu jejich literaturu pravidelně a zároveň studuji Bibli. Mám důležité otázky, na které bych se jich rád zeptal. A tím je dialog otevřen.

     Vést rozhovor

Jako podstatné taky vidím to, že není možné, aby rozhovor vedli oni sami. Je potřeba se pokusit určovat směr rozhovoru, především kladením otázek. V opačném případě ztrácíme čas a jen málo se dostaneme ke slovu o věcech, které se nám jeví, jako důležité.   

      Zjistil jsem, že ve většině případů mi bylo dáno, takto vést diskusi. Nestalo se mi to ani jednou, aby mně „střihli“ a nechtěli dál pokračovat. Je to dáno i tím, že oni nějakým způsobem poznají, že nejsem bývalý SJ. To by mně opravdu odeslali hned v začátku. To je opravdu docela výhodné postavení vůči těm, kteří byli svědky a stali se  „odpadlíky“.  Ti v rozhovorech nemají šanci. 

     Vždy jsme hovořili alespoň hodinu, do vystřídání další dvojicí. Někdy jsme pokračovali ještě dál. Možná to je tím, že se jim zdálo zajímavé se mnou mluvit, protože se velmi málo setkávají s křesťany, kteří je takto konkrétně osloví. Mohlo se jim zdát, že se jim podaří mně získat pro organizaci.

     Nemusíme začínat Biblí

Zjistil jsem, že není potřeba nutně začínat Biblí. Můžeme se pokusit navázat normální lidský vztah – zeptat se na rodinu, na jejich sbor, na obavy, které prožívají, na společenské problémy, které vidí, za co se modlí. Podle mých zkušeností, tento druh rozhovoru je mnohem efektivnější, pomůže nám se přiblížit nejen rozumem, ale srdcem.

     Pak se může stát, že nám položí otázku duchovní, biblickou, která je trápí, nebo zatěžuje, na kterou hledají odpověď. Sám musím vyznat, že tento druh rozhovoru jsem mnohem méně využíval. Ale bylo pár situací, když jsem měl pocit, že jsme se sblížili, naslouchali si navzájem a pak jsme pokračovali někde v kavárně, nebo u nás doma.

     Budou volit jiné téma

Je dobré mít na paměti, že se budou snažit za každou cenu vyhnout těžké odpovědi tím, že nás budou chtít odlákat na jiné téma. Jsou v tom mistry. Mnohokrát jsem se vzpamatovával z toho, že jsme skončili úplně jinde, aniž by se nám alespoň zčásti podařilo najít odpověď na téma navržené na začátku. Většinou neodpovídají na určený biblický citát, ale volí zcela jiný a pak další.

     Jedna mysl i slova

Časem jsem zjistil, že  mají základní témata všichni „v malíčku“. Dokážou dokonce  používat stejný  styl a jazyk odpovědi, kdekoliv se nachází. Je možné říci, že celá organizace je „jedné mysli i slova“.

     „Pingpongový“ způsob

Existuje nebezpečí, kterému se při častějších rozhovorech nelze vyhnout. Je to styl „pingpongového míčku“. Jeden argument na jedné straně, další na druhé. A znova další kolo otázek a odpovědi. Zdá se to lákavé, ale je zbytečné, dokonce kontraproduktivní. Jeví se to jako pokus o konečné vítězství argumentů na jedné, nebo druhé straně. Čím déle hrajeme, tím jsme více vtahování do „hry“ na argumenty. Může to skončit zklamáním, zraněním partnera, nebo uzavřením pro další kontakt. Musím sám přiznat, že jsem si vyzkoušel několikrát tento způsob komunikace, ale bez efektu a požehnání z rozsévání dobré zprávy a budování vztahů.

     Po takovém typu rozhovorů jsem byl většinou naštván i sám na sebe, za nepředvídané reakce, neschopnost. Intenzívně jsem přemýšlel o tom, jak to povím příště jinak a lépe, jak to důkladně vysvětlím a dokážu pravdu, která se jeví být na mé straně. Samozřejmě jistotu pravdy prožívá i můj „protihráč“. Nerad bych se v budoucnu vrátil k tomuto typu „dialogů“.

     Nenechat se vyvést z rovnováhy

To nejhorší, co se nám může stát, je nechat se vyvést z rovnováhy. Když jeden, nebo druhý začne být nervózní, začne útočit, za každou cenu musí dokázat, kde je pravda. Stalo se mi to párkrát, když jsem nedokázal pochopit, dle mého názoru, tvrdost mého partnera. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že to ani jinak nemůže být. Jemu se však zdálo totéž, ale z jeho pohledu. Byl jsem vyveden z míry, naštval jsem se.

      Nevyčítat, nevyhrožovat, nesoudit

Z naší strany je nebezpečí začít SJ vyčítat  jejich případnou neznalost Písma, začít je litovat, vyhrožovat Božím soudem, platit „stejnou mincí“, jako oni nám.

     Útočí na jiné církve

Velmi častým únikovým manévrem je útok na jiné církve. To se stává v případech, že nedokážou dál odpovědět na otázku, jsou překvapeni něčím, o čem neměli tušení. Začnou „pohanskou Trojicí“, nemravností církví a jejich falešným učením.

     Neoplácet stejnou mincí

Několikrát jsem byl v pokušení oplácet stejnou mincí. Kdysi jsem se vyhýbal útokům na ně. Přesto jsem asi ve čtyřech případech použil stejný způsob, jako odpověď na odsuzování jiných křesťanských církvi.  Řekl jsem jim o některých „kauzách“ mezi nimi. Byli velmi překvapeni. Někteří mi slíbili, že se na to musí podívat blíže.

     Oplatit pozitivním příkladem

Jsem přesvědčen, že je lepší odpovídat pozitivními příklady o činnosti církve ve světě, v naší zemi, nebo ve vlastním sboru.

Jak se tedy můžeme vyhnout „pingpongovému rozhovoru se SJ?

     Naslouchat

Více, než mluvit, naslouchat. Pokusit se zaslechnout i to, co je mezi slovy, řádky. Co nebylo vysloveno, ale je skryto uvnitř  a co třeba mému partnerovi v noci nedá spát.

     Klást podnětné otázky

Více, než mluvit, pokládat dobré otázky, které budou podněcovat, kterým se nedá ihned jen tak vyhnout. Více, než mluvit o Bohu se SJ, tak mluvit s Bohem o nich.  

     Při samotném rozhovoru, když se odmlčí, hledají v Písmu, co ještě asi před tím nikdy neviděli, tak se většinou modlím o moc svatého Ducha a jeho světlo pro pochopení Písma, pro toho, který zrovna hledá.

     Přimlouvat se za osvobození

Více, než mluvit se SJ je potřeba se opravdu za ně přimlouvat o osvobození od moci zlého. Několikrát mi to bylo potvrzeno i velmi názorně při konkrétním se „stavění“ proti tomu zlému.

     Méně může být více.

Více, než mluvit a řešit více témat najednou, je lepší se držet jen pár myšlenek   (2 – 3) a pokusit se je prohloubit, osvětlit vícero citáty z Písma. Samozřejmě záleží na délce rozhovoru. Je zřejmé, že někdy kratičký rozhovor může být efektivnější, než dlouhá mnoho – tematická  konverzace. Právě proto, že oni znají některé texty vytržené z kontextu, tento způsob může být pro ně objevný a zajímavý pro další studium.

     Vycházet z jejich literatury

V posledním období jsem používal jejich  časopisy, knihy a podle nich jsem se tázal na otázky, které se zdály vyloženě proti Písmu.